Často slyším, že se doba zrychluje. Jako člověk, který pořádně nezažil dobu nějak zásadně pomalejší, dovolte mi se s Vámi podělit o metaforu:
Představme si člověka. Lyžaře. Jet na lyžích je jednoduché. Lyžovat je složitější. Lyžař musí umět zatáčet. Lyžař také musí umět brzdit. Ačkoli i bez toho dokáže jezdit na lyžích, rozhodně není dobré to, co na něj čeká na konci.
Myslím, že každý z nás je lyžař. Lyžař na sjezdovce dnešní doby. A není důležité, jestli bývala modrá, teď je to černá sjezdovka. Ta nejstrmější. Sjezdovka je to nekonečná, naše jízda po ní ale končí pádem. Každý dříve či později ve snaze dojet dolů nakonec někde zakolísá a upadne. A druhé pokusy již nejsou.
Jede se rychle. Zatímco na modré sjezdovce je snadné manévrovat, na černé je to problematičtější. Věci, které se na modré zdály snadné, a lyžař je nebral v potaz, se ve větší rychlosti ukázaly obtížné. Cíl ale zůstal. Stále je snaha dostat se z kopce dolů. Některé lyžaře tedy tato změna nerozházela. Spousta z nich dále jede „šusem“ a funguje jim to… Netřeba zmínit, je to ale velice riskantní a ti opatrnější se proto snaží jet bezpečněji.
Každý, kdo kdy jezdil na lyžích ale ví, že ať jedeme bezpečně jak chceme, je potřeba si čas od času odpočinout. A stejně to vidím i na naší jedné společné sjezdovce. Když se lyžař nahoře teprve učí jezdit, rozehřívá svaly, odpočívá často. V podstatě každý. To až postupem času omezí své zastávky jen na velké zastávky v hotelech. Tam pobude týden a myslí, že pak může celý rok vydržet na nohou. A zvládne to, mnozí to zvládnou… Ale jak dlouho jim to vydrží?
Kdo dokáže zastavit každý den, opravdu zastavit a opravdu nabrat síly, ne u televize, ne u počítače, ne na mobilu, v klidu, zastavit, ohlédnout se, vzpomenout jaký hrbol a jaká zatáčka mu udělaly ten den problém… Kdo se umí poučit, ten se stává stále lepším lyžařem. Takový lyžař dojede daleko.
Není to složité a dává to smysl, dnes v „rychlejší době“ je potřeba umět přibrzdit, je potřeba dělat zastávky. Umíme se postarat o zlomeniny, umíme vyléčit virové i bakteriální onemocnění, ale zapomněli jsme při tom na naše vědomí, na to, co zrychlováním trpí nejvíc. Dopřejme si trochu restartu. 10 minut denně, před spaním. Zaplňme okraje naší sjezdovky, mysleme na celou cestu, není nutné ujet co nejvíce kilometrů každý den. Je potřeba si tu cestu také trochu užít. A také, s pravidelným odpočinkem nakonec dojedeme dál. To garantuji. Stres zabíjí. Dejme si prosím pozor, naše kardiovaskulární systémy trpí i bez toho.
