Jestli Vás někdy zajímalo, jak to vypadá, když Vám před očima mizí něco krásného a historického, pak jste tady správně. Hned jak jsem viděl ve zprávách, že Notre Dame je v plamenech, sedl jsem na městskou a vyrazil na místo, vidět to naživo.
Když jsem vylezl z metra, byla již skoro tma a katedrála Notre Dame měla nezvyklé, červené podsvícení, místo žlutého, které má obvykle. Ulice byly plné lidí, auta měla zakázaný vjezd do širokého okruhu kolem katedrály. Lidé se mohli dostat blíže. Každý úhel, ze kterého bylo vidět byl zaplněn davem lidí. A všichni vesměs mlčeli. Bylo tak nezvykle ticho, že byly v dálce slyšet zvony. Ve vzduchu se mísila vůně páleného starého dřeva s lidským smradem. Na mostě skupina lidí cosi zpívala v latině. A ačkoli jsem se původně jen přijel podívat, musel jsem se zastavit. Stál jsem tam na mostě, a dolehla na mne tíha toho, co vidím. Katdrála, klenot. Něco, co postavili lidé ještě před tím, než vůbec tiskli knihy. Nesktečně majestátní, obrovská i na dnešní poměry, stavěná 200 let, dostavěna v době Karla IV. Je až s neuvěřením, jak jsme bezmocní něčemu takovému zabránit.
A tak tam jako dav stojíme, někdo mlčí, někdo zpívá žalmy, ale všichni, do posledního člověka truchlí. Bylo to poprvé, co jsem zažil davový smutek a musím uznat, je to ten nejsilnější pocit který jsem kdy v davu zažil.
