Škola nás má připravit na život. Na život ve společnosti. Tak proč na ty nejlépe hodnocené na jejím konci čeká panika?
Před cca devíti lety, v 5. třídě, jsem si řekl, že už nechci přihlížet šikaně na ZŠ, být mezi nejlepšími, sklízet smetanu a nudit se. Šel jsem na gymnázium a zvykal si na nový kolektiv. Dlouho jsem slepě věřil, že jsem mezi opravdovou intelektuální elitou, jak nám (hlavně učitelka na češtinu) neustále vtloukali do hlavy. Je snadné uvěřit příjemným lžím. I po těch osmi letech, co jsem s nimi koexistoval, myslím, že jsem stejně některé drtimozky neodhalil. Pokud nevíte, co mám na mysli těmi drtimozky, tak to jsou děti, dotlačené rodiči k tomu, aby se učili jako pominutí a nakonec získali to perfektní slušivé skóre. Aby se, jak náš systém učí, naučili skákat skrz nastavené obruče…
Nedávno jsem četl článek o osmiletých gymnáziích, a až tehdy mi to doopravdy došlo, jak je to pravdivé. Ani mi tolik nevadí standardizované testování, ostatně, odpovídá tomu jakým způsobem jsem byl vzděláván. Nasát informace, vysypat do testu a zapomenout, že jsem je kdy věděl. Ani se nebudu zdržovat řečnickou otázkou, je-li to správně. Je jasné, že to je počátek konce.
Škola vychovává kývače, možná efektivní, ale ne autonomní. Vychovává roboty, naučené dělat i nelogické věci jen proto, že je to řečeno. Nechci křivdit všem, byli mezi mými spolužáky opravdoví rozumní lidé, kteří umí položit otázku a ne jen odpovídat. Ale tito většinou neprocházeli s tím slušivým skórem. Tito nenosili stejně krásné známky z Matematiky, Biologie i Češtiny. A proč? Protože to nedávalo smysl, protože, když mne fascinuje matematická logika, budu se o ni zajímat více než o taxonomii živočichů, a když mne baví literatura, proč se budu doma, proti své vůli, drtit analytickou geometrii? Dává to smysl. Přiznám se, jsem ten první člověk, a taxonomii nezvládám doteď, ale zase vím, že se to dá najít a moc dobře si uvědomuji jak redundantní je to informace pro reálný, biologicky neodborný, život. Přiznám také, že několik předmětů jsem prošel jen díky tahákům a zdokonalením se v jeho používání.
Ve škole jsem se tedy naučil obcházet obruče, které se mi nelíbí, raději než skákat skrz, byť za méně bodů. Až doteď, kromě mého opovržení, se vám nemusí na drtimozcích zdát nic špatného. Pravá legrace přišla, když jsem já, od kvarty rozhodnutý pro technologie, poslouchal v oktávě ty nejisté, panické řeči o tom, co kam a jak studovat… Samozřejmě, vysoká škola ve špatném oboru je pro obyčejného drtimozka příliš (alespoň ta technická) a tak jen s vnitřním pocitem satisfakce sleduji ty změny v oborech, které se dějí napříč mou bývalou třídou…
A to je ono. Chci apelovat na studenty gymnázií, nebuďte drtimozci, popusťte si uzdu a uvidíte, že něco je vám bližší. Kdo se vás bude ptát, jaké jste měli známky? Nikdo… Nebuďte hloupí, pokud se nezmění systém, známka zůstane bezcenná… A rodiče, popřípadě učitelé, nevytvářejte svým dětem iluzi nějakého propojení mezi rozumností člověka a jeho známkami ve škole.
A jestli někdo chcete připravit na život, zkuste to zatím jinde…
